Dovolte mi, abych se Vám představila. Jmenuji se Katka Chvátalová a patří mi celá Apatyková smečka. Civilním  povoláním jsem lékárnice. Psi mě uhranuli už v raném dětství. Teta chovala  kolie, a tak jsem si myslela, že se stanu její následovnicí. Jednoho dne však teta donesla štěňátko malého knírače pepř  a sůl, Dinu, a to změnilo můj osud. Netrvalo dlouho (asi tak dva roky ;-)) a Dina měla první štěňátka. Rodiče, kteří nechtěli  o psovi v paneláku ani slyšet, byli také zvědaví, a tak jsme se na štěňata jeli podívat. Samozřejmě jsem si to nejmenší  štěňátko vybrala. Na přemlouvání jsem měla 49 dní a musím říct, že jsem byla úspěšná, protože se mi  podařilo rodiče přesvědčit s asi 14 denním předstihem. Dostala jsem tedy povolení koupit si psa. Investovala jsem do  něj všechny své našetřené peníze (250 Kč) a dodnes toho nelituji.  Arik Dětský sen nebyl typický knírač. Byl kryptorchid a měl vrozenou vadu srdce a to asi ovlivnilo jeho povahu. Byl velice  jemný a hodný. Arik přiměl celou naši rodinu, abychom se začali zajímat o výcvik, měl složeny zkoušky ZMMP. Moje radost z toho, že mám vlastního  psa netrvala dlouho, protože Arik se po aplikaci špatné vakciny nakazil psinkou, a po nevhodně zvolené léčbě a  následujících transfúzích krve umřel. Byly mu tři roky. My jsme byli definitivně rozhodnutí, že žádný další pes už s námi  nebude nikdy bydlet.  Toto skálopevné rozhodnutí nám naštěstí nevydrželo moc dlouho. Po 4 měsících už jsme byli celí nesví, a tak jsme  vymysleli pro taťku ten správný dárek k narozeninám. Dostal Pedra (z Mnichovy zahrady, knírač malý pepř a sůl). Celý  ten psí kolotoč začal znova. Pedro byl od malička tvrdá palice, a tak jsme si s ním užili pěknou zábavu. Byl schopen  cokoliv rozbít, rozkousat, vykrást odpadkový koš, stáhnout ubrus …. Když jsem rozhodli, že musí bydlet ve svojí boudě  v kuchyni a on s tím nesouhlasil, dokázal být tak přesvědčivý (celé noci vyl), že jsme brzy přehodnotili svůj přístup a  Pedro svým způsobem ulehčil život všem našim dalším psům.  Bohužel nás opět provázela příslovečná smůla. Přesně v den Pedrových třetích narozenin jsem mu objevila na krku  zvětšenou uzlinu. Po mnoha speciálních vyšetřeních bylo vše jasné. Pedro oslepl na jedno oko a má s největší  pravděpodobností má nádor na mozku. Přežil jen několik měsíců.  Teď už šlo opravdu do tuhého. Nikdo z naší rodiny už o psovi skutečně nechtěl ani slyšet. Vydrželi jsme skoro rok. Pak  se opět přiblížily Vánoce a v televizi byl pořad, ve kterém mluvila paní Havlová a na křesle s ní seděla kníračka Ďula. To  byla poslední kapka. Mamka prohlásila "Co kdybychom si zase pořídili psa?". Já jsem nelenila a okamžitě jsem si  sehnala štěně. Na celé jižní Moravě však nebylo jediné štěně pepřáka a tak se do naší rodiny dostal černostříbřitý pejsek  Iris Šá-Ra-Za. Iris byl první pes, který patřil skutečně jenom mě. Po exteriérové stránce nijak nevynikal, a tak  jsem se s ním věnovala výcviku. Složili jsme spolu nejednu zkoušku, byli jsme na těch několika závodech, které byly  pro malé knírače zorganizovány, ale hlavně jsme si spolu užili hodně legrace. Iris je ve svých 12 letech stále stejně  temperamentní, zdravý, zkušeně velí celé smečce a pomáhá vychovávat štěňátka.  Poté co jsme se přestěhovali do domečku se zahradou, začala jsem vážně přemýšlet o naplnění svého dávného snu a  rozhodla jsem se, že si konečně pořídím fenku a založím chovnou stanici. Vrátila jsem se opět ke své oblíbené barvě  pepř a sůl a pořídila si Ulinku (Urschula Drofa), která se tak stala zakladatelkou mojí stanice.